Foto: Se svolením Petra Ulrycha

“V dosažení klidu nám brání i závislost na druhých a sebeklam,” říká jogín Petr Ulrych

Petra Ulrycha přivedlo k józe a meditacím jeho vlastní vyhoření. „V rámci své předchozí práce jsem měl dost přetažené ambice a šel sám přes sebe, i v tom smyslu, že jsem se pohyboval ve společnosti, ve které bych normálně být nechtěl.

Zveřejněno: 08.07.22

Patřil k tomu alkohol a takové ty opulentní obchodní večeře. Dělal jsem to tak dlouho, až už jsem nemohl dál, protože jsem cítil, že by mě to zabilo,” vypráví terapeut, pro kterého prý byla právě tato krize největším životním darem. „Tehdy jsem se vlastně ocitl na kolenou. A jak už to tak bývá, stačilo jasné rozhodnutí, že chci změnu a přišlo přesně to, co přijít mělo...”

S Petrem, který hodně cestoval a studoval i v samotné kolébce jógy, Indii, jsme si povídali nejen o jeho životní cestě a zahraničních zkušenostech, ale především o tom, jak můžeme v současné době najít klid a co nám v jeho nalezení nejčastěji brání. Petr zároveň hned na úvod zdůraznil, že pokud mluvíme o zklidnění, znamená to, že máme problém. „Klid by měl být náš výchozí stav. Pokud jsem přepracovaný nebo pod nějakým tlakem, mohu si samozřejmě klid vytvořit, například si půjdu zaběhat. Minimálně na chvíli mi pak bude líp, protože svou pozornost přesunu jinam. Jde ale o to, jak dlouho to bude fungovat. Protože pokud se pak vždy znovu vrátím zpět do stresu, tak je to jen nefunkční hra a iluze...”

Myslím, že spousta lidí by namítla, že moderní pracující člověk si klid trvale udržet nemůže a k určité míře chronického stresu je odsouzen...

Upřímně, právě to, co říkáte, je takový první úhybný manévr ega, které nechce nic měnit, tak raději řekne, že to nejde. Je to podobné, jako když si někdo přečte knížku Eckharta Tolleho a řekne si: „No jo, tomu se to říká. Ten si žije někde v Kanadě, tam se o něj stará ta jeho Kim a on si jen tak píše. Kdyby ale žil náš život, teprve pak by pochopil, jaká je to hrůza.“ Tím ego jakékoli nové informace a podněty krásně smete ze stolu.



Já tedy věřím, že to možné je, ale je důležité opravdu chtít. A nutno říct, že často musí člověk mít opravdu velký problém, aby měl dostatečnou motivaci ke změně. Řada lidí vám totiž řekne, že je jejich život baví. A přestože ví, že si ho některými návyky ničí a zkracují, neměnili by. Tento názor jsem během své praxe terapeuta slyšel mnohokrát. Velký vliv má také založení daného jedince. Někdo prostě nedokáže být sám, a pokud ho stále něco nevyrušuje, někdo mu nevolá, nebo něco nelajkuje, cítí se nevyužitý. Pro jiného je to naopak přirozené a lehce v tom sám sebe najde, protože byl klidnější třeba už jako malý.

Jak podle vás naši schopnost dosáhnout vnitřního klidu ovlivňuje současná neobvyklá doba?

Co se týká této doby, řekl bych, že zklidnění napomáhá, pokud se tedy na to díváme z té správné stránky. Životní rytmus většiny lidí se totiž zklidnil a oni mají možnost se kolem sebe rozhlédnout a zjistit, kým vlastně jsou, s kým žijí, jaká je jejich práce, jaké mají návyky, zlozvyky, závislosti a také, co by vlastně pro sebe a pro své okolí mohli udělat. A znám spoustu lidí, kteří se rozhodli tu situaci využít ve svůj prospěch a začali třeba běhat, cvičit, meditovat nebo pracovat se svým jídelníčkem. Prostě začali ten svůj vesmír přetáčet zase do plusu, protože ono to opravdu jde.

Krize jako příležitost?

Ano, třeba když přijdu o práci, zjistím tak, že tudy už dál asi jít nemám. A když budu hledat nějaké další možnosti, logicky je pak budu i nacházet. Možná nakonec v jiném oboru najdu ještě větší naplnění, možná se naučím něco nového, možná se jako člověk posunu. Jde jen o to, že my jsme zvykové bytosti a změna v nás vyvolává strach, vyvádí nás z komfortní zóny. Pochopitelně jsou nějaké mezní podmínky, během nichž je těžké nebýt ve strachu, například válka. Nicméně ten stav, ve kterém jsme nyní, mezi ně podle mě nepatří. Fakticky se většině z nás nic neděje, máme se stále velice dobře.

Když za vámi přijde klient, který je pořád ve stresu a chce s tím něco udělat, co mu radíte a jaké techniky pro práci s ním používáte?

Je to individuální, ale všeobecně se moje práce dá nazvat meditační terapií. Po více než deseti letech práce s klienty se mi totiž tato metoda osvědčila nejvíc. Konkrétně používám řízené meditace, což znamená, že toho člověka v meditaci slovně vedu. Zároveň občas pracuji i s pohybem a určitými technikami hypnózy. Když se řekne hypnóza, zní to možná podivně, ale fakticky ten hypnotický trans není nic jiného než určitý stav mysli, vlastně hluboké uvolnění bez obran ega, bez kontroly. Tohoto stavu lze dosáhnout právě přesměrováním pozornosti. Primárně na vlastní dech, a pak mnohem dál. Dech v tomto případě tvoří takzvaný meditační předmět, kdy jej člověk uvolněně, bděle a soustavně pozoruje.

 

Používáte se všemi klienty stejný typ meditací?

Sestavil jsem si svou vlastní meditační metodu, což je takové „nejlepší z nejlepšího“, které se hodí pro mou praxi a pro určitý typ klientů. Když se pak setkám s člověkem, který se od této „klasické“ skupiny více odlišuje, například je výrazně dynamičtější nebo výrazně klidovější, pracuji i s dalšími technikami. Pro silně aktivní typy je vhodná například Oshova dynamická meditace nebo prvky čchi-kungu, a naopak pro ty hodně klidové to jde až k některému druhu buddhistické meditace, což je vlastně jen velmi hluboké uvolnění a přenesení pozornosti na dech, posléze na energetické pole těla a potom kamkoli dál, kam nás vědomí vezme.

Jak konkrétně může takové meditační sezení vypadat?

Nejdříve si s klientem povídám a potom začneme s meditací. Někdy stačí to, že sedíme naproti sobě a meditujeme. Nejdříve ho slovně vedu a potom ho nechám, aby si ve zbytku meditace prožil to, co sám potřebuje. Jindy naopak meditaci kombinuji s hypnózou a pokyny, které mají za cíl rozpustit v rovině podvědomí jeho problém. Klient tedy například leží v hluboké meditaci na zemi, lehce zvedne ruce. A já mu v určité chvíli řeknu, že problém, o kterém jsme předtím mluvili a konkretizovali ho, může teď sám snadno rozpustit. A že ve chvíli, kdy se jeho ruce dotknout zpátky podlahy, přestane ten problém pro něj existovat. Jde de facto o přeprogramování nevědomých myšlenkových a emočních vzorců, které jsou nejčastější brzdou našich životů.

Jaké nejčastější překážky brání vašim klientům dosáhnout cíle, například právě klidnějšího stylu života?

Je jasné, že když někdo vyhledá terapeuta, potřebuje pomoc, a to je docela normální. Ale důležité je, aby nezůstal v té závislé zóně a po určité době začal být sám iniciativní, tedy aby se sebou pracoval i mezi našimi setkáními. V opačném případě může terapie sklouznout do hry rolí a klient ji hraje jednoduše proto, že je to pro něj pohodlné. Jako když jde k doktorovi, natáhne ruku a dostane prášek. Pokud tedy člověk nezačne sám se sebou po čase pracovat, trvalá změna není možná. Za největší překážku tedy považuji právě závislost na tom vnějším zdroji.

Jako druhou brzdu vidím sebeklam, což většinou není o tom, že mi lidé přímo lžou. Spíš si sami mnoho věcí namlouvají a neuvědomují. Často tedy přijdou s verzí sebe sama, která nakonec ale realitě příliš neodpovídá. Takový podvědomý nebo i vědomý facelift osobnosti. Klient není ochoten sám sobě přiznat, že kořeny, ze kterých jeho zdánlivě malý problém vychází, jsou nemocné, a že je potřeba to celé přestavět. Zafunguje prostě obranný mechanizmus jeho ega, které se zuby nehty brání narušení svojí staré, i když nefunkční, integrity.

Sebeklam je asi hodně častý ne? Přijde mi, že každý člověk si přirozeně tak trochu něco nalhává...

Asi těžko najdeme člověka, který si nic nenalhává. Ale právě od toho jsou tady naše vztahy, abychom je používali jako zrcadlo. Je to banální termín, ale přesně tak to funguje. Ve chvíli, kdy řeším, proč se mi nějaké věci dějí, proč se ke mně lidé zrovna takhle chovají, mám šanci si uvědomit, že jsou to jen moje vzorce, které stále dokola žiji a které vlastně říkají více o mně než o mém okolí. Pak je na mě, co s tím udělám. A úplně stejně funguje terapeut. Ten kromě toho, že klienta vyslechne a případně ho naučí nějaké techniky, mu také nastavuje to pomyslné zrcadlo. Klientovi pak nezbývá, než zřetelně vidět a prožít, v čem si lže, v čem se přeceňuje nebo podceňuje, čeho se bojí a co si čím kompenzuje. Buď to vzdá, nebo pracuje dál, i když ví, že je to náročné a někdy bolavé.

Vy sám jste mluvil o vyhoření. Co následovalo?

Nejdříve jsem pochopitelně s tou stávající prací skončil. Pak jsem začal chodit mezi buddhisty tady v Praze a spolu s nimi meditoval. Byl to pro mě vlastně první záchytný bod, který mě nasměroval, ale po čase mi začalo docházet, že to není to, co chci. Nakonec se ideální variantou stala jóga, kterou jsem praktikoval, studoval i v Indii a jinde ve světě, a pak i učil.

Co pro vás studium v Indii znamenalo? Jak se ten indický přístup k józe a meditacím liší od toho evropského?

Indie má celkově příjemně zpomalený rytmus a to je asi první lék, která vám dá. Na jednu stranu tam všude panuje obrovský zmatek a také velká chudoba, současně jsou ale všichni v klidu a vy si říkáte, jak je to možné. Něco podobného se posouvá i do ášramů. Zatímco v evropském přístupu k józe bývá často patrná snaha být perfektní a pořád sobě i druhým něco dokazovat, v Indii je to o mnohem větší jednoduchosti a pokoře. Většinou jen spoléhají na to, že pokud budou dost dlouho něco opakovat, poddá se to samo. Myslím, že se tam celkově víc koná, než mluví.

Typickým příkladem je v tomto směru třeba karma jóga, tedy jóga práce neboli činů. U nás bývá často označována jako práce pro druhé, ale když si přečtete třeba hinduistickou Bhagavadgítu, zjistíte, že původně se jedná o jakoukoli činnost, která je osvobozená od lpění na jejích plodech. Je to jakési „ztracení se“ v dané činnosti, v daném okamžiku. Nezáleží na tom, jestli myjete nádobí nebo kosíte louku. Když vnímáte, jak cinkají příbory a jak teplá je ta voda, jste vlastně také v meditaci. V meditaci tedy můžete být během celého dne. A to je asi to hlavní, co mě Indie v tomto směru naučila.

Co byste poradil lidem, kteří v téhle přeinformované době tápou a hledají metodu, která pro ně bude ta pravá a vhodná?

Myslím, že člověk by měl být dostatečně vnímavý sám k sobě a najít si takový způsob, který bude vyhovovat jeho osobnosti. Protože nemá smysl sedět hodiny v meditacích, když mi možná větší uvolnění, soustředění a radost přináší pohyb. Pokud mám ale pohybu a akčnosti v životě dost a přesto, nebo možná právě proto, trpím úzkostmi a stresem, bude asi dobré zkusit opačnou cestu. Plus je tu důležitá pravidelnost, protože v momentě, kdy něco opakujete, stává se z toho zvyk a má šanci se to trvale ujmout ve vaší psychice a ve vašem životě. A pochopitelně tomu musíte i věřit, protože jinak to fungovat nebude.

Co nejlépe funguje vám?

Já nejraději kombinuji lehký pohyb s vědomým dýcháním, s meditací a pohybem v přírodě.

Související

Jak bojovat s osamělostí?

Z osamělosti se v posledních letech stala civilizační choroba. Trápí především teenagery a seniory. Organizace ŽIVOT 90 natočila sérií videí s návody, jak s osamělostí bojovat.


Nechte tělo promluvit - začínáme s Core Energetics

Hned čtyři jednoduché prožitkové aktivity používané v Core Energetic si můžete vyzkoušet každý díky tomuto článku.


Core Energetics - hledá se zdravé jádro

Core Energetics je evoluční proces, který pomáhá lidem osvobodit jejich srdce. Říká to Petr Ekl, který se metodě věnuje.


Zpátky k tělu s Core Energetics

Jak se Petr Ekl jako odborník na oblast IT dostal k metodě Core Energetics, která je zaměřená nejen na energii, pohyb a dech? Jeho příběh nepřipomíná stereotypní pohled na každodenní život běžného “ajťáka”.


Daniel Müller

Odborník v oblasti pilates a zdravotně funkčního pohybu, zakladatel a majitel společností skupiny IQ pohyb. Bývalý závodní plavec se lidskému tělu a pohybu s ním spjatým profesně věnuje již od roku 1994 a komerčně školí od roku 2001. Vystudoval vysokou školu se zaměřením na aplikovanou matematiku.